OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ačkoliv by si recenzent měl zachovat jistý odstup a nadhled, tak v případě UNSANE podobného stavu nemohu dosáhnout ani kdybych se snažil sebevíce a, na rovinu, já se přemáhat vůbec nechci. Myslím, že každý má nějaké ty „své“ kapely, které jednoduše učarují a jsou nekriticky hýčkány už jenom kvůli tomu, že jsou.
V téměř pětadvacetileté historii je „Wreck“, mající opět jak jinak než výmluvný obal, sedmou řadovou deskou. Trojice Spencer, Curran, Signorelli spolu funguje už osmnáct roků a i letos znovu transformuje stinné stránky lidské existence do charakteristických noiserockových hudebních vizí a to znovu způsobem, jenž představuje klystýr na frustrace, deprese a splín. Jinými slovy, poslech newyorského tria zůstává i nadále bolestivý a očistný zároveň.
Již předchozí vynikající album „Visqueen” znamenalo jistý druh zvolnění tolik příznačného a nezaměnitelného nervního a nepříliš komplikovaného rock-coreového ladění tria. V tomto směru se více méně ubírá i současné desatero. Již první řízný políček „Rat“ jasně deklaruje, že nebude scházet dominující a hodně podladěná Curranova basa, nemocně vazbící Spencerova oprýskaná šestistrunka, jeho zběsilý vokální průchod a hutná gradační kapacita Signorelliho bicí artilerie. Druhá skladba „Decay“, až s bluesovým nádechem, znamená právě ono avizované utažení kohoutků vybíjených pocitů zmaru. Na stejném tempu jsou tyto navíc umocňovány foukací harmonikou hned v dalším úzkostlivém žalozpěvu „No Chance“. Sklíčenost je všudypřítomná a neuniknete hlavně díky tomu, že zde cítíte vycházet obrovskou drtící energii a zápal pro šíření podobného druhu návykové kakofonie.
Čtveřice kompozic „Pigeon“ s klasicky perfektně provazbeným houpavým rifem, „Metropolis“ s intenzivně nespoutanými rytmickými hrátkami, „Ghost“ s totálním sebedestrukčním pohnutkem a konečně „Roach“, kombinující tyto tři uvedená poznávací znamení, jsou typickými produkty Američanů, které vás odvážou natolik, že smyslů ztraceni nemáte zábran naskočit na bublající páru rukou mosh-pitu nebo si někde blízko, bez pocitu studu, běsivě projíždět air-guitar a přitom protáčet hlavičkou dle poslední edice příručky headbangingu.
„Wreck“ je však především nejen velmi šikovně naaranžován tak, aby nepovolil ze své naléhavosti a napětí, ale, na poměry tria, za ta léta vůbec nejrozmanitěji skladatelsky ošetřen, a to i přes očekávanou přítomnost dříve slyšených postupů. Největším důkazem je sludge valivá, pomalu rozvíjená, přes šest minut trvající baladická rána z milosti „Stuck“. Rádiové ambice sice mít může mít pouze malé, ale ve zdejším konceptu zvládá svojí roli nadmíru zdařile. Zajímavým zpestřením je na poslední pozici nervní soustavu značně popuzující předělávka „Ha Ha Ha“ od sanfranciských punkáčů FLIPPER.
UNSANE a „Wreck“.
Jsou opět volným pádem se vším všudy.
Injekcí adrenalinu do blbých nálad.
Bolestí a vzpruhou zároveň.
„Wreck“ je volný pád se vším všudy, injekce adrenalinu do blbých nálad.
9 / 10
Dave Curran
- basa, zpěv
Chris Spencer
- kytara, zpěv
Vincent Signorelli
- bicí
1. Rat
2. Decay
3. No Chance
4. Pigeon
5. Metropolis
6. Ghost
7. Don't
8. Stuck
9. Roach
10. Ha Ha Ha
Wreck (2012)
Visqueen (2007)
Blood Run (2005)
Lambhouse (2003)
Occupational Hazard (1998)
Scattered, Smothered And Covered (1995)
Total Destruction (1994)
Peel Sessions EP (1993)
Singles, 89-92 (1992)
Unsane (1991)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Alternative Tentacles
Stopáž: 41:04
Produkce: UNSANE & Andrew Schneider
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.